Celá souprava (tedy spolu s tahačem Volvo F12) vznikla díky jedné jediné návštěvě modelářského bazaru. Upoutal mne cisternový návěs (již postavený) za cenu cca. 400 Kč. Vědom si absence cisterny v mojí modelářské sbírce, bazar jsem opustil ačkoli jsem návěs nekoupil. Velmi vážně jsem ale o jeho koupi uvažoval, neboť cena byla lákavá. Stavebnice, ze které byl návěs téměř bez úprav postaven, postrádá totiž jakékoli detaily a konstrukcí je od všech běžných cisteren na našich silnicích velmi vzdálený. Bylo mi tedy jasné, že jako novou stavebnici za téměř dvojnásobnou cenu si ho rozhodně nepořídím. Nedokázal jsem si ale představit, s jakým tahačem a v jaké soupravě bych měl model využít, což bylo důvodem, proč jsem se do bazaru pro stavebnici vrátil až za několik týdnů.

Mezitím mi moji vždy ochotní a nápomocní přátelé s Petrem Sychrou včele, kteří nikdy neváhají přidělat mi trochu modelářské práce, dodali dostatek nápadů ze které vzešla základní idea, na jejímž základě model vzniknul. S cisternou jsem se rozhodl postavit třínápravový tahač Volvo F12, který je však v měřítku 1/25. Od počátku však bylo jasné, že s cisternovým návěsem a při výměně kol nebude rozdíl v měřítku nijak patrný. Cisterna měla dostat jednotné zbarvení předrevolučního národního dopravce ČSAD, která jak tahače Volvo tak cisterny Trailor (ale i Van Hool a LAG) v rámci mezinárodní kamionové dopravy provozovala. Na Československém území se tyto třínápravové cisterny s řiditelnými nápravami i bez nich pohybovaly jak s klasickou šachovnicí a globusy mnoha provedeních tak i s popisy podniků pro které pracovaly (Neralit, …). Nashromáždit dostatečné množství podkladů ke stavbě konkrétního modelu (jak tahače tak návěsu) se mi ale přes značnou snahu nepodařilo a vycházet jsem proto musel částečně z archivních materiálů, částečně z vozidel, která se mi podařilo ještě zachytit v provozu (byť již dávno v jiném zbarvení a po mnoha úpravách). Ostatní jsem si musel domyslet. Jako první jsem samozřejmě dokončil tahač jemuž je věnovaná samostatná sekce (viz. ZDE). Po jeho dokončení jsem začal postupně pracovat i na návěsu jemuž je věnována samostatná sekce.

Co se týče stavebnice, je to bída. Obrovský model po dokončení vypadá žalostně. Jeho velké plochy zejí prázdnotou. Při pohledu na jakoukoli fotografii skutečné cisterny je vše ještě patrnější. Ačkoli skutečné cisterny jsou nejčastěji ověšeny potrubím, hadicemi, nejrůznějšími armaturami a skříněmi, model z toho všeho nemá prakticky nic. Navíc, nápravy jsou umístěny téměř na konci rámu, který je ke všemu o poznání delší než cisterna samotná. Nápravy jsou odpruženy listovými pery, přičemž zadní náprava je usazena na jakési houpačce a je řiditelná, což je opět na míle vzdálené běžným zvyklostem z našich poměrů. Už víte, proč bych si stavebnici za ty peníze nikdy nekoupil? Jednoduše: měl-li být návěs využit, musel se změnit prakticky celý.

Hotový model jsem musel pochopitelně nejprve rozebrat. Byl sestaven celkem slušně a čistě. Alespoň jsem tedy nemusel opravovat množství poškozených dílů. Poté co jsem za užití poměrně značné síly (co nejde silou, to jde ještě větší silou - to jsem se naučil na Liazce!) odlomil tělo cisterny od rámu, mohl jsem se pustit do práce. Z rámu jsem odstranil vše (moc tam toho vlastně nebylo) a z prostoru mezi opěrnými nohami a první nápravou vyříznul část obou podélníků, kterými jsem po malé úpravě nastavil rám za poslední nápravou. Tak jsem nápravy posunul o hodně dopředu a podvozek se dostal o poznání blíže ke skutečnosti. Části rámu, které jsem při jeho rozebírání poškodil jsem začistil a doplnil plastovými destičkami a spoje zabrousil a zatmelil. Do prostoru mezi opěrné nohy jsem vlepil velkou skříň z doplňkové sady Italeri #737 (kterou jsem měl v úmyslu, teď jsem si vzpomněl, využít na jednom z návěsů k tahači Mack Magnum), která má hezky znázorněná (a hlavně oddělená dvířka) a tudíž by se do ní daly hezky (a bezbolestně) umístit různé armatury a podobné haraburdí. Na řadě byla zadní část návěsu. Do této chvíle jsem totiž nezvolil jeho výrobce (LAG, Van Hool, Trailor) a tudíž jsem o jejím tvaru neměl žádnou konkrétní představu. Původní nárazník, který u Italeri přidávali přes dvacet let snad do každé stavebnice, jsem totiž zahodil hodně daleko a neměl jsem v úmyslu se k němu ani přiblížit. Protože mi byly vždy nejsympatičtější návěsy značky Trailor (protože jsem měl na dohled zadní část valníkového Trailora firmy Heller a protože v našem ČSAD mají také cisternu Trailor, byť o dobrých dvacet let mladší), řešení bylo celkem jasné. Pomocí plastových destiček a zbytků původního návěsu jsem okopíroval celou zadní část valníkového návěsu na můj model. Původní (daleko odhozený) nárazník jsem (s velkou chutí) rozřezal na kousky a vypreparoval z něj světla a reflexní trojúhelníky, které jsem nalepil na místo v zadní části návěsu. Z původních blatníků jsem odstranil pozitivně znázorněné rýhy a umístil je zpět na rám stejně jako mírně upravenou skříňku na nářadí, nosič rezervy a skříň na buben s hadicí. Do dříve nalepené skříně jsem poté začal připravovat armatury. Pokračoval jsem tělem cisterny, které bylo oblepeno lesklou fólií. Odstranit ji bylo poměrně obtížné (co nejde silou…) a v plášti cisterny zůstala spousta drobných prohlubní po noži, které bylo nakonec poměrně obtížné odstranit. To mne však neodradilo od prvního pokusného sestavení návěsu za tahačem, které mne utvrdilo ve správnosti cesty na kterou jsem se vydal. Po znázornění kabeláže a doplnění detailů brzd a řízení poslední nápravy, kterou jsem neměl v úmyslu ponechat nezatočenou byl rám připraven k nástřiku. Před nástřikem jsem upravil disky prvních dvou náprav, ze kterých jsem vyříznul středy a opticky je prohloubil (původní tvar vypadal divně).

Připravené díly jsem nastříkal lesklou modrou. Disky jsem oblepil pneumatikami a napevno je přilepil k nápravám, světla nabarvil a do skříně před zadním nárazníkem vlepil buben s hadicí a vyčnívající koncovkou. Dvířka skříně v přední části návěsu jsem natřel hliníkovou pastou Agama (přesněji řečeno jsem barvu nanesl hadříkem a rozleštil) a na rám nanesl pár základních obtisků. Kliky na skříních jsou lepty KFS. Do přední skříni jsem dokončil výrobu armatur, vše vlepil na místo a nastříkal a nad rezervu v zadní části návěsu nalepil otevřenou a vybavenou skříň na nářadí. Na jeden ze závěsů nad rezervou jsem umístil kbelík vyrobený z plechového obalu čajové svíčky a doplnil ho řetězem. Tím byl podvozek prakticky dokončen a moje pozornost se upřela na tělo cisterny.

To jsem přebrousil jemným brusným papírem a poté ještě přeleštil červenou pastou Tamiya. Další práce směřovala do oblasti poklopů v horní části cisterny. Poklopy samotné jsem vyrobil z jakýchsi zbytků ze stavebnice Volvo F12 (že by disky kol?) a plastových destiček. Plošinu jsem poté doplnil ještě o ochranné oblouky a chodníček ze stupačkového plechu. K materiálu ze kterého je chodníček vyroben si dovolím krátkou poznámku. Ačkoli jeho profil pně odpovídá plechům užívaným v mnoha oborech pro podlahy, stupačky a podobně, nejde o žádný modelářský materiál. Při rozbalování krabice s novou kancelářskou židlí jsem si povšimnul podobnosti pásky, která ji obepínala právě s tímto plechem. Po několika málo pokusech byla možnost její aplikace v modelářství potvrzena. Vypadá celkem slušně a hlavně nestojí ani korunu! A mám to zadarmo!Takto připravenou cisternu jsem několik týdnů (ne-li měsíců) víkend co víkend stříkal. Ačkoli tato fáze stavby zabrala nejvíce času, nemám z ní jednu jedinou fotku. Nejprve základní barvou ve spreji Tamiya (s velmi slušným výsledkem) a poté lesklým bílým sprejem, o němž jsem se nakonec přesvědčil že je pro moji práci absolutně nevhodný. Při malém množství tvořil nevyhnutelně krupičku na povrchu, při rovném povrchu barva po oblém povrchu cisterny stékala (a to jsem ji dělal po částech vždy zvlášť boky, přední a zadní čelo). Povedlo-li se i několikrát vytvořit celkem slušný povrch, cekem nepochopitelně se na povrchu v barvě vytvořily bublinky, které se ho úspěšně držely až do zaschnutí. Ze začátku jsem se jich úspěšně zbavoval párátkem, později jich bylo ale ke konci tolik, sprej jsem odhodil a nějakou dobu se na model nepodíval. Nakonec ale modelářský duch přece jenom zvítězil. Sprej za dvě stovky mi bylo ale nakonec docela líto vyhodit a protože jsem nakonec doma žádnou jinou lesklou bílou barvu nenašel, sprej jsem po částech vystříkal do lahvičky do ředidla, přelil do stříkací pistole a celkem úspěšně nanesl na model. Ptáte-li se, proč jsem vůbec používal spreje, odpověď je následující: jednak z lenosti (spreje se po skončení práce nemusí zdlouhavě čistit), jednak z touhy po experimentu. Nakonec jsem se ale docela rád vrátil ke své stříkací pistoli.

Model takto ležel na polici poměrně dlouho (stavěl jsem model tahače Liaz 110.551 viz. ZDE) až se mi ho jeden večer zželelo a v poměrně rychlém sledu jsem (ze zvědavosti jak budou vypadat obtisky) na model nalepil šachovnice, globusy, směs drobných obtisků a plošinu v horní části natřel „nějakou“ modrou, která mi zbyla ani nevím z čeho. Protože model vypadal dobře, rychle jsem vyrobil i pouzdra na hadice (Když jsem tenkrát na gymnáziu v hodině chemie kradl trubičky, které v chemické stavebnici znázorňovaly jednotlivé vazby mezi atomy, věděl jsem přesně, že je na tohle budu jednou potřebovat!) a vše nastříkal a nalepil na model. V deskách se starými obtisky jsem našel aršík starý dobrých dvacet let, který obsahoval spoustu užitečných symbolů (Motokov, Benzina, PAL, IGRA) a jen ze zvědavosti jeden z obtisků vystřihnul a vložil do vody. Čekal jsem, že se rozláme, ale nestalo se a bez problému jsem ho usadil na místo! Paráda! Během chvíle byly na různých místech návěsu všechny.

Do konce stavby mi zbývalo pouze vyrobit žebřík na plošinu. Nákup potřebných profilů se nakonec protáhnul kvůli dalším povinnostem na několik týdnů. Jakmile jsem však navštívil ten správný obchod (čtvrtek), vše šlo jako po másle a do sobotního večera byl návěs hotový. Jednoduše jsem z nařezaných profilů sestavil žebřík (horní i dolní sklápěcí část, kterou v horní poloze zajišťuje řetízek), dotvořil detaily horní plošiny a chodníčku (mimo jiné pomocí resinových šroubů Calibre35) a směsí různých postupů (od suchého štětce po metody vlastní a nedefinovatelné) a barev nejprve štětci a poté stříkací pistolí dotvořil patinu návěsu, která má znázorňovat starší a opotřebené vozidlo, čemuž napomáhají i obtisky, jejichž „vyblednutí“ bylo docíleno leštěním brusnými pastami Tamiya.